„Ruský svět“ jako globální projekt

Nemám rád terminologické diskuse v politice. Zpravidla nic nevysvětlují a nikoho nespojují, což způsobuje nesmyslné spory a nebezpečné rozkoly na nulu.

Něco podobného se stalo s diskusí o “Ruském světě”. Patnáct až dvacet let se jen lenoši nepokoušeli poskytnout ucelenou definici tohoto jevu. Všechny tyto pokusy však byly marné, protože spočívaly na přiřazení celosvětového historického významu vlastním subjektivním názorům, přesvědčením a dokonce pocitům. Ve skutečnosti každý z těch, kdo se pokusili podat ucelenou definici pojmu “Ruský svět”, pouze vysílali do společnosti své nedokončené a naprosto nezformované názory na bezprostřední vyhlídky na rozvoj Ruska a celého postsovětského prostoru jako celku.

Datum příspěvku 21. září 2021

Rostislav Iščenko

zdroj: ukraina

Když jsem v roce 2014 jednou napsal, že “Ruský svět” je ještě nestabilizovaný koncept, jehož konečný obsah závisí na nás, protože v případě, že se stane atraktivním, se po nějaké době i Francie (stejně jako jakákoliv jiná země) může stát součástí “Ruského světa”, ihned se objevil značný počet kritiků z “profesionálních Rusů”, kteří se svévolně pasovali na jedině správné Rusy a kteří si přivlastnili právo rozhodovat o tom, co je pravda a co není pravda z hlediska “pravé ruskosti”. Všechna jejich tvrzení se omezovala na opakování teze, která nic nevysvětluje a nic nedokazuje: “Jsme Rusové! Jaké nadšení!” Na základě této teze dospěli k závěru, že se pokouším nahlodat jedinečně ušlechtilou ruskost cizorodostí a rozšířit potenciální “Ruský svět” na západní a další “barbary”.

Skutečnost, že tuto tezi oznámil generalissimus Suvorov, během jehož služby důstojnický sbor ruské armády tvořilo 40 procent “ne Rusů”, na vedoucích pozicích dosahoval tento počet až 60% a více, operující s touto tezí nezastavovala. Uvolili se považovat za Rusy i Gruzínce Bagrationa, i Skota Barclay de Tolly, i Němce Bennigsena, i samotnou Kateřinu Velkou, i masu východních šlechticů, i Tatary, i Jakuty, i Burjaty, i Dzungary – v zásadě všechny, co byli součástí Ruska před rozpadem SSSR. Všichni ostatní, ať už to byli alespoň třikrát Rusové, se z jejich pohledu mezi Rusy nedostali, a předpoklad, že Francie se jednou ocitne v “Ruském světě”, považovali za výsměch.

Tito stejní lidé se začínali zmítat v křečích, když slyšeli termín Rus. Věří, že tímto způsobem jistí skrytí nepřátelé (pravděpodobně plazi) derusifikují ruský lid. Mezitím jsou v Rusku Rusové státotvorným národem, ale žijí v něm nejen Rusové. V souladu s tím je například Ramzan Kadyrov Čečenec podle národnosti, muslim podle náboženství a Rus podle občanství. A Vladimír Putin je Rus podle národnosti, pravoslavný podle náboženství, ale tentýž Rus podle občanství.

Neruský Rus je přitom bezvýhradnou součástí “Ruského světa”. Stejnou součástí je ale také zahraniční Rus (pokud se považuje za součást “Ruského světa”), i když je občanem jiného státu. Na druhou stranu můžete být Rus podle národnosti, žít v Rusku, ale nebýt součástí “Ruského světa” a snít o tom, že při první příležitosti navždy opustíte “tuto zemi”. Abyste se stali součástí “Ruského světa”, stačí sdílet principy, na nichž je ruská civilizace založena. Rusko je centrem ruské civilizace, ale nevyčerpává ji beze zbytku.

Z tohoto pohledu není každý Francouz nebo Číňan součástí “Ruského světa”, ale každý se jím může stát, pokud si to přeje. Pokud jde o stát, můžeme jej přiřadit k “Ruskému světu”, pokud v jeho společnosti dominuje myšlenka všeobecné přitažlivosti základů ruské civilizace.

V roce 2014 nebyl konec americké hegemonie pro mnohé ještě jasný. Proto věřili, že Pax Romana a Pax Americana jsou jedna věc a “Ruský svět” je něco jiného. Tento pohled byl způsoben psychologickým traumatem, získaným v důsledku rozpadu SSSR a získáním pozice globálního hegemona Spojenými státy. Pro lidi, kteří zažili 90. léta bylo snadné pochopit, proč jsou Němci nebo Francouzi součástí “Amerického světa”, ale nebylo zcela jasné, jak se v budoucnu mohou stát součástí “Ruského světa”.

Nu což, uplynulo téměř osm let a ocitli jsme se v nové epoše. Definitivně se uzavřela postsovětská éra, charakterizovaná americkou nadvládou. Odstartovala postamerická epocha, pro jejíž ranou fázi (kterou prožíváme dnes) je charakteristická multipolarita, určující konkurenci civilizačních modelů.

Část západních elit nadále prosazuje levicově liberální model globalistické tolerance jako “světlou budoucnost celého lidstva”. Může se nám zdát, že tento model je odsouzen k zániku kvůli jeho diskreditaci ve světle drtivé zahraničněpolitické porážky USA. Ale ve skutečnosti není všechno tak jednoduché. Na Západě má stále poměrně dost ideologizovaných stoupenců, kteří si stále udržují kontrolu nad americkou, a do značné míry i nad evropskou, politikou. Snaží se vyhrát současné kolo nad svými domácími politickými protivníky (reprezentujícími konzervativní model) dočasným omezením mezinárodní aktivity, zaměřením se na vnitropolitické problémy a nabytím převahy v domácí politice získáním mas migrantů z Afriky, Asie a Latinské Ameriky, a přidělením jim občanství a právo hlasovat ve volbách. Levicově liberální část Západu proto předpokládá, že získá rozhodující převahu v boji proti svým pravicově konzervativním domácím politickým odpůrcům.

Po vyřešení svých vnitropolitických problémů předpokládají, že se znovu obrátí k aktivní zahraniční politice. Zároveň doufají, že jim jejich tolerantní migrační politika přinese sympatie zemí původu migrantů, a tím si také zajistí převahu v zahraniční politice.

Myslím si, že se v tomto případě mýlí. Levicově liberální politika vede k urychlenému zničení národního hospodářství. V podmínkách zřeknutí se (byť z jejich pohledu dočasného) globální hegemonie nemohou západní elity kompenzovat svůj vlastní ekonomický úpadek přerozdělením globálního zdroje ve svůj prospěch, jako tomu bylo dříve. Proto musí v zahraniční politice prohrávat rychleji, než budou vyhrávat na domácí scéně.

Historie a politika však nejsou determinovány. Prohra Západu je nevyhnutelná pouze tehdy, pokud nezápadní státy, nabízející alternativní modely, budou rozvíjet svou mezinárodní hru správně. V tom případě se jim skutečně podaří zabránit novému sjednocení Západu a třetího světa, ponechat Západ o samotě s jeho vyčerpanou základnou zdrojů a donutit ho ke kapitulaci.

Prvním nebezpečím, které ohrožuje Rusko a Čínu jako centra alternativních civilizačních projektů je přehodnocení adekvátnosti západních pravicových konzervativních elit. Jsou nám opravdu blízcí svou náklonností k tradičním rodinným hodnotám, přáním opustit levicovou liberální politiku globální tolerance a vrátit se k modelu klasické civilizace. Odsud je v naší společnosti tedy poměrně vysoké procento těch, kteří sympatizují s trumpismem nebo s evropskou novou pravicí.

Tyto sympatie by byly oprávněné, nebýt jednoho “ale”. Přes veškerou svou blízkost k našemu civilizačnímu modelu se pravicoví konzervativci Západu stále pokoušejí restaurovat svět západní hegemonie, nikoliv však podle modelu z roku 2013, ale z roku 1993. Snaží se také omezením zahraničněpolitické aktivity vyřešit vnitropolitické problémy tím, že zvítězí nad vlastními levicovými liberálními globalisty. Ale po tomto vítězství mají v úmyslu, stejně jako jejich domácí političtí odpůrci po svém, obnovit svět globální nadvlády Západu, protože prostě nemohou žít v jiném světě.

Z hlediska našich zájmů jsou tedy v této fázi možná pouze taktická spojenectví s bojujícími elitami Západu, jejichž cílem je prodloužit tento boj na co nejdelší dobu. Rusko nepotřebuje (a dokonce jsou nebezpečné) současné západní elity jako strategické spojence. Rusko potřebuje, aby se navzájem zničily (v politickém smyslu), a aby z jimi pohnojené půdy vyrostly nové elity, jejichž konzervatismus nebude komplikován imperialismem, a pro něž budou hodnoty “Ruského světa” blízké a srozumitelné .

To znamená, že západní elity musí bojovat mezi sebou navzájem a s Čínou, dokud přirozenou cestou (zničením jiných možností a diskreditací jiných způsobů) nepřijdou k uvědomění si vlastní náklonnosti civilizačním hodnotám “Ruského světa” a nevyjádří přání stát se jeho součástí .

Pro Rusko je takové rozšíření “Ruského světa” se začleněním do něj přeformátované civilizace Západu důležité i proto, že Čína rovněž světu nabízí alternativní civilizační model. Tento model nedávno načrtl Si Ťin-pching. Před jeho projevem se dalo očekávat, že se ruský a čínský model obecně shodnou, což by zajistilo strategické partnerství na několik desetiletí nebo dokonce století dopředu. Nedávný projev soudruha Si však ukázal, že čínský model bude založen na blízkých, avšak nejen identických, ale v mnoha ohledech také odporujících si s ruskými, civilizačních základech.

Si Ťin-pching ve skutečnosti nastínil vývoj čínské státnosti cestou paternalistické diktatury stranické aristokracie. Zásadami “světlé budoucnosti” čínskou cestou jsou vyhlášeny úplná kontrola, všeobecná askeze (“dobrovolné” omezení spotřeby podle standardů stanovených vedením) a život podle zásady: co je dobré pro stát, je dobré i pro každého jeho občana. Když Teng Siao-pching vyzýval, aby se nevěnovala pozornost barvě kočky, pokud dobře chytá myši, pak Si Ťin-pching rozhodl, že kočka se už dostatečně naučila chytat, aby mohla být bez následků namalována barvou schválenou stranou.

Čína se samozřejmě může ještě zastavit a vrátit se na cestu Teng Siao-pchinga, ale dnes se situace vyvíjí směrem ke změně modelu, jehož základem je profesionalita kočky, na model založený na správné barvě kočky.

První model je pragmatický a v jeho rámci bychom se mohli posunout směrem ke splynutí v jediném rusko-čínském světě (sloučení civilizační, nikoli státní). Druhý model je ideologický, což znamená, že ať už si o tom dnes čínští soudruzi myslí cokoli, bude trpět mesianismem a expanzionismem. Navíc, jak ukazuje praxe a zkušenosti, takové ideologizované mesiášské modely velmi rychle dospějí k nedostatku zdrojů. Všichni (od rozpadlého SSSR po současné Bělorusko) potřebují pravidelný přísun zdrojů zvenčí. To znamená, že v dohledné době získá čínská rozpínavost nejen ideologický, ale i obchodní charakter. Stejně jako Washington za soumraku Pax Americana bude “Čínský svět” potřebovat globální hegemonii jednoduše k udržení dosažené úrovně rozvoje a materiálního blahobytu.

Pokud se tedy Čína nevrátí na hlavní silnici Teng Siao-pchinga, stane se po chvíli civilizačním konkurentem Ruska a sbližování “Ruského světa” a “Čínského světa” bude nemožné.

V tomto případě se jedná o šíření civilizace “Ruského světa” na Západě, který s vysokou mírou pravděpodobnosti do té doby ztratí svoji vlastní civilizační identitu a bude hledat novou, a s pomocí Západu a významné části třetího světa umožní Rusku vyvážit Čínu a dosáhnout mírového soužití a zdravé konkurence mezi těmito dvěma světy. V tom případě bude Rusko potřebovat zdravou, v rámci pravidel konkurenci. V něm, když jsou všechny ostatní věci stejné, svobodná společnost v ekonomické soutěži vždy zvítězí nad paternalistickým režimem.

Takže dnes je “Ruský svět” jako nový globální civilizační projekt založen na zásadě nevtíravosti.

Pro vnitřní politiku to znamená zásadu “pro stát je dobré to, co je dobré pro většinu jeho občanů”. To neznamená, že stát začne automaticky rozdávat koláče a zmrzlinu všem a prohlásí, že práce není povinná k získání hmotných výhod, protože většina společnosti je náchylná k lenosti a parazitismu. Ideální stát chrání právě hlubinné, dlouhodobé zájmy společnosti, zajištěním maximální zaměstnanosti, důstojné mzdy, poskytování co nejširšího sortimentu zboží za co nejdostupnější ceny, kvalitní medicíny, kvalitního a obecně dostupného, ale nepovinného (mimo základní školu) vzdělání. Zajištěním svobody duchovního, kulturního rozvoje a politické činnosti. Zajištěním rozumné ochrany práv menšin před diktaturou většiny. Ne vytvářením privilegovaných menšin, ale zákazem zasahování státu a veřejnosti do záležitostí dobrovolně vytvořených komunit, které neporušují zákon.

Pokud chcete, můžete si koupit pozemek (na kolik máte peníze ), ohradit jej a budovat tam komunismus pro svou rodinu a přátele, nebo chcete-li, můžete také vytvořit komunitu jsoucích proti očkování, nebo fanoušků “nové chronologie”, nebo bojovníků proti nadvládě plazů. Stát by měl pouze dbát na to, aby uzdravení mohli volně opustit zdi vašeho obydlí smutku a aby děti měly svobodnou volbu: následovat cestu svých rodičů nebo žít v normální společnosti.

Prioritou státu v domácí politice musí být zajištění vnitřní stability a kontinuity politiky. Právě politiky, kontinuitu týmu se již naučili. Nyní je nutné, aby se nástupce nedral dokázat, že zvládne toho více než jeho předchůdce, ale aby usiloval o zachování progresivního vývoje, který stanovil předchůdce.

Ruská ekonomika potřebuje stabilní a klidný, umírněný a sebejistý růst bez náhlých poryvů a hlubokých krizí. Zdrojem tohoto růstu by měl být vnitřní zdroj a jeho úkolem kumulace (další zvyšování).

Zahraniční politika by měla zajistit zemi další mírumilovné nabírání významu. Jakákoli vojenská kampaň je nežádoucí a je sankcionována pouze tehdy, pokud neexistují způsoby, jak se vyhnout střetu beze ztrát, převyšující ztráty z války (nejen lidské, ale i celkové zdrojové). Země potřebuje nejméně dalších 50 let “zlatého klidu”, nebo lépe, co možná nejdéle život bez krizí. Je nutné vyhnout se typické chybě vítěze v zásadním konfliktu, kterého se mimochodem dopustily Spojené státy poté, co se staly hegemonem postsovětského světa. Zasahování do záležitostí jiných zemí lze provádět pouze na žádost těchto zemí samotných a s cílem co nejrychlejšího překonání vzniklé krize. Ve všech ostatních případech je možné nabídnout mediační služby, pomoc radou, ale nenaléhat. Donucení k míru, aby se zabránilo genocidě a dalším nepříjemným věcem, by mělo být prováděno pouze se schválením Rady bezpečnosti OSN na internacionální bázi.

Na základě vyvážené a hospodárné zahraniční i vnitřní politiky, a také dokončení vytvoření soběstačného ekonomického klastru v rámci ruských hranic a okolí, zainteresovaného na rozšíření ekonomické spolupráce a obchodu s Ruskem je nutné vyřešit problém vyrovnání demografické jámy a zajištění mírného (bez přetržek a poklesů) růstu počtu obyvatel přibližně o 1,5-2 miliony ročně v průběhu příštích sta let.

Obecně platí, že Rusko musí i nadále (stejně jako doposud) chránit a upevňovat základnu zdrojů uvnitř a reputaci venku.

Musíme dospět k situaci, kdy se “Ruský svět” stává pro obyvatelstvo planety mnohem přitažlivějším, než byl nedávno svět americký. Kdy se sní o tom být spoluúčastným v ruské civilizaci jako o velké poctě, a souhlas Ruska, na žádost místních obyvatel zahrnout do své struktury nějaké území (například Švýcarsko nebo Finsko), je považován jak připojovanými, tak zbytkem světa za mimořádný úspěch.

Chci zdůraznit, že “Ruský svět” nemá za cíl územní rozšiřování Ruska. Je to jen civilizační projekt. Pokud si ale nějaký národ přeje se stát součástí Ruska, pak již musí splňovat nikoli kritéria “Ruského světa”, ale ruského státu. Hlavním z těchto kritérií není pocit připojení, ale znovusjednocení, sloučení dvou částí rozděleného celku, a také vzájemná výhodnost ze sjednocení (společně se těmto dvěma sjednocujícím se částem musí žít a rozvíjet se mnohem lépe; přičemž oběma, než každé z nich samostatně).

Za posledních dvacet let Rusko vytvořilo jasný obrys civilizačních základů “Ruského světa”. Nyní zůstává to nejtěžší: nespěchat, nepovažovat svou věc za velkou všelidskou misi, bez přepínání se, bez agrese a nátlaku vyhrát konkurenční boj civilizačních projektů, zajistit “Ruskému světu” globálnost a prodloužit jej na věčnost.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová